Koncem 80. let se ve výzkumných laboratořích firmy AT&T objevily první úvahy o novém typu operačního systému. Skupina lidí, která s takovou aktivitou přišla, se sdružovala kolem nestorů operačního systému UNIX, jako jsou Ken Thompson, Brian W. Kernighan nebo Rob Pike, přestože jejich řady rozšířili mnozí další, jako jsou Phil Winterbottom, Dave Pressoto nebo Howard Trickey. Hlavním garantem navrhovaného projektu pak je Denis Ritchie. Vzhledem k vazbám na již úspěšně vykonané dílo vychází navržený Plan 9 z původních myšlenek UNIXu. Jeho koncepce a implementace je ovšem úplně jiná. Samotní autoři pak uvádějí, že jde o snahu udělat dnes a jiným způsobem totéž, co měl být UNIX ve své době.
Změna způsobu využívání výpočetní techniky byla totiž v polovině 80. let zřejmá. Namísto centrálního zpracování dat na silných střediskových počítačích se začal více prosazovat distribuovaný způsob práce. S nárůstem výkonu malých stolních pracovních stanic nebo osobních počítačů bylo možné provozovat řadu aplikací na místní stanici. Nezbytné ovšem zůstávalo připojení na sdílená data ostatních účastníků informačního systému, tj. přístup ke sdíleným datům na základních datových serverech firem nebo organizací. Tento trend vedl ke stále intenzivnějšímu rozvoji počítačových sítí. Objevila se potřeba nového způsobu organizace přístupu k datům, či přístupu k výpočetní technice vůbec. Uživatele pracovní stanice nebo PC dnes už ani nezajímá, zda jsou periferie, které používá, připojeny k jeho stanici nebo ke stanici kolegy u vedlejšího stolu. Obvykle je např. také až při první kolizi překvapen, že data, která běžně používá, nejsou uložena na discích jeho stanice, ale kdoví kde. A pokud je síť, kam je připojen, dobře spravována, nemusí se to dozvědět vůbec. Řada problémů, které nový způsob práce s daty přináší, ovšem není možné řešit na úrovni práce klasického operačního systému, jako je např. UNIX. Klasický operační systém sice dokáže podporovat síťovou práci (jak jsme v dosavadním textu knihy jistě ukázali), ale zbytečná komplikovanost jeho chodu často uživatele omezuje, a to zvláště při správě pracovní stanice, na které pracuje. Je neefektivní, aby každé pracovní místo kromě uživatele spravoval kvalifikovaný odborník na operační systémy. Místo připojení by měl uživatel aktivovat zapnutím monitoru a přihlášením se do výpočetního celku, kterým je dnes nejméně místní síť. Uživatel je uživatelem počítačové sítě, nikoliv pracovní stanice. Pod pojmem počítačová síť přitom uživatel vbrzku přestane rozlišovat typy sítí, jako jsou místní, metropolitní, rozsáhlá nebo celosvětová. Pojem počítačová síť bude vyjadřovat jeden pojem, např. Internet.
Jako obvykle jsou to myšlenky pěkné, vzletné a optimistické, ale praktická
realizace takového softwaru je v nedohlednu. Novou koncepci práce uživatele
s daty je totiž potřeba koncipovat a implementovat. Finanční úspěch dnes
přitom slaví výroba hardwaru a operačního systému pro koncové stanice typu
PC, jako je Windows95 nebo Windows98 či Windows-NT. Jejich koncepce ale
nepřekračuje sféru koncového uživatele a pokud ano, jde pouze o nedostatečné
návrhy a náhodné realizace bez jasné celkové koncepce. Současná doba je
naopak zasvěcena vývoji operačního systému nového typu, operačního systému,
který koncepčně využívá hardwarové výpočetní zdroje celé počítačové sítě,
globalizuje přístup uživatele ke zbytku sítě (celosvětové), pro uživatele
je nenáročný na správu, je spolehlivý a ještě ke všemu je bezpečný. Obvykle
bývá používán termín síťový operační systém. Tento termín si ale
začaly přivlastňovat všechny operační systémy, které nabízejí pouze síťové
služby strany serverů. Označení je proto obecně zavádějící, ale v našem
kontextu správné...